Jdi na obsah Jdi na menu
 


Staré pověsti

Pověsti z okolí Lhotky u Berouna

Zlověstnou pověst měly lesnaté a skalnaté srázy hory Plešivce, tyčící se nad levým břehem Berounky severně od města Berouna, a lesy na Veselé, táhnoucí se severovýchodně směrem ke Vráži a Lhotce.

Zakletý les divých žen. V potůčku, tekoucím po dně údolí mezi Plešivcem a Veselou (říká se tu v Pánvích), prý sídlívaly víly. Když lidé vykáceli staleté stromy na jeho březích a do zeleného šera vpustili ostrý sluneční jas, uchýlily se víly do tří studní pod zaniklým hradem. Už v době, kdy sběratelé pověst zapisovali, byly tyto studny zasypány.

Jiná pověst říká, že v místech, kde stával hrad Na Veselé, obcházel v poledne průsvitný přízrak bílé paní. Je zakleta ve studánce Klabalce a čeká, až si ji některý mládenec vezme za žen a tím ji vysvobodí.

Zakletý je i pán tohoto bájného hradu. Prý byl pohanem a nenáviděl křesťany. Jednou odmítl pomoc kněžně Ludmile, když její vůz uvízl ve strmém stoupání blátivé cesty od Berouna do Vráže. Od těch dob se prý vozkům na té cestě zjevuje bílý kůň, který jim pomáhá táhnout náklad do kopce, a těsně před Vráží opět nenadále mizí. Je to sám rytíř, který si v této podobě musí odpracovat své provinění.

Existoval skutečně hrad Na Veselé? Dnes v této oblasti najdeme stejnojmenný  hospodářský dvůr. Severně od něj se však zdvíhá lesnatý kopec Kozinec, kde náš největší znalce hradů August Sedláček popsal zbytky kruhového příkopu a základy věžovitého stavení. Na nedaleké plošině se mohla nacházet i zaniklá ves Kozinec.

Zvláštní název místa (Kdo se tu asi veselil?), četná prameniště a studánky, a také jméno nedaleké obce VRÁŽE (staroslovanské vraženik, vrač“ bylo označením pro lékaře, medicinmana, šamana či zaklínače) naznačuje, že se tu mohly konávat léčitelské rituály i slavnosti k uctívání přírodních sil a plodnosti, zejména obřady letního slunovratu, spojené s divokými tanci a sexuálními orgiemi.

Tomu nasvědčuje další pověst ze vsi Lhotky. Tam v místech U obrázku (na stromě byl svatý obrázek k zažehnání zlých sil) prováděly každou lichou hodinu divé ženy své rejdy. Jednou tudy v jedenáct hodin před polednem šel nějaký chalupník a spatřil tlupu nahých ženštin s rozevlátými vlasy, ozdobených květinami a chvojím, jak se drží za ruce a prudce se točí ve velkém kruhu. Najednou si ho povšimly a než se nadál, vtáhly ho do kola a začaly si ho jedna druhé podávat. Síly už nebohého muže opouštěly a snad by ho divoženky utancovaly k smrti, kdyby se jedna z nich nad ním neustrnula. Poradila mu, aby obrátil levou kapsu naruby a vysypal z ní drobty chleba. Sotva tak učinil, kruh se rozpadl. Muž se neohlížel a utíkal k domovu, co mu síly stačily.

Jindy jel sedlák plešiveckým lesem s nákladem dříví. Po ránu bylo ještě chladno, na trávě jinovatka, ale divé ženy už kolem cesty rozprostíraly k sušení pleny, které vypadaly jako cáry mlhy. Protože byl sedlák v bujaré náladě, zapráskal bičem a mlžné pleny rozšlehal. To ale neměl dělat. Divoženky začaly ječet jako vichřice a hnaly se za ním. Sedlák jim jen tak tak ujel. Když už byl mimo les, zaslechl za sebou volání: „Jen ho nechte, však on do roka a do dne ani kašel ani rýmu mít nebude!“ A skutečně sedlák bez jakýchkoliv příznaků nemoci do roka zemřel.

Plačící duch. O filipojakubské noci, kdy se mládež schází na kopcích k pálení čarodějnic, leckterou dvojici, která si „odskočila“ za milostnými touhami do stínů mimo dosah ohně, vyděsí vysoká černá postava, kráčející rychle lesy mezi Plešivcem a Veselou. Je to bludný duch. Nikomu však neublíží. Jenom lomcuje stromy, jako by je chtěl zlámat nebo vyvrátit z kořenů, a přitom táhle kvílí a pláče. Prý naříká nad zaniklou vesnici Kozincem, která v těchto místech kdysi stávala.

Zdroj: Putování bájnou krajinou, Otomar Dvořák

Tajemství lhoteckých lesů

Lesnatá oblast, táhnoucí se od levého břehu Berounky až ke Lhotce, patří sice ke Křivoklátské vrchovině, ale jako by od ní byla trochu odříznuta. Spíše sem zabloudil houbař, než turista, hledající nějaké atraktivní cíle. To se ovšem změnilo po roce 2007. Kdy se stala lákadlem nově otevřená rozhledna na Lhoteckém vrchu (461 m n. m.). Je to vlastně kovový telekomunikační stožár, který je ve výšce 25 metrů doplněn vyhlídkovým ochozem. Otvírá se odtud malebný pohled na jedinečnou krajinu Českého krasu a Křivoklátska. Jako na dlani máme pod sebou Beroun, Vráž, Malé Přílepy a Železnou.

Radost z objevů však poutníkovi přinese i vycházky do zdánlivě bezvýznamné vesničky Lhotky. Její předchůdkyní bývala Březová Lhota, nazvaná zřejmě podle hustých porostů oněch krásných bělokorých stromů, jejichž zářivě prosvětlené hájky jako by byly přímo stvořeny pro tance rusalek. Nacházela se severovýchodně od dnešní Lhotky, v místech, kde se dodnes říká Na Březové. Založil ji roku 1320 zeman Přibík z Chrustenic jako typickou kolonizační osadu na nevyužité lesní půdě. Rolníci museli napřed vyklučit les a zúrodnit pole, za to byli po dvanáct let osvobozeni od placení daní, měli tedy jakousi lhůtu. Právě z tohoto slova vznikla druhá část názvu vesnice.

Významným rodákem z Březové Lhoty byl bakalář Jan Střelec, který byl v roce 1552 povýšen do šlechtického stavu, psával se Jan Střelec ze Lhoty a řadu let pak zastával úřad berounského primátora. Po něm stál v čele města Berouna i jeho syn Jiřík. Erb Střelců ze Lhoty je velmi krásný; v jeho centru vidíme astrologické znamení Střelce, postavu kentaura napínající tětivu luku. V Březové Lhotě vlastnil rod Střelců rozsáhlý dvorec.

Všechno se tragicky změnilo během jediného dne osudného roku 1634. Tehdy právě vrcholila třicetiletá válka. Do vsi nečekaně vtrhl oddíl rabujících Švédů. Patrně se jim podařilo nic netušící obyvatele zaskočit. Možná se rolníci pokusili bránit svůj majetek a tím vojáky rozzuřili. Následovalo zběsilé vraždění, které údajně přežil jen jediný člověk.  Pak žoldáci Březovou Lhotu zapálili. Nikým nehašený oheň strávil dřevěná stavení, stodoly a chlévy až do základů.

Nikdo už se neodvážil bydlet na neblahém místě. Po několika letech se však o kus dál usadili noví rolníci a založili mnohem menší osadu, než byla ta původní. Už to tedy nebyla Lhota, ale pouhá Lhotka. Ta existuje dodnes.

V lese, jenž pokryl místo, kde stávala Březová Lhota, najdeme jen koryto potůčku, který ji kdysi napájel vodou – a dokonce zbytek zasypané, kamenem vyzděné studny. Při návratu do Lhotky neujde naší pozornosti mohutná lípa rostoucí při zdi jednoho statku na návsi. Je to památkově chráněný strom, jehož věk už překročil dvě stě let. Patrně byla vysazena jako rodový strom před vchodem selského sídla. Opodál se na soukromém pozemku skrývá neméně památná lidová stavbička roubeného špýcharu s pavláčkou.

Při lesní cestě, směřující k Berounu, narazíme na další pozoruhodný strom. Říká se mu svatý Antoníček, patrně podle obrázku, který kdysi býval na tomto mohutném dubu zavěšen. Jako by tvořil „mužskou polaritu“ k něžné lípě na lhotecké návsi. Legenda vypráví, že pod tímto dubem se kdysi schovala matka s dítětem, když ji v lese zastihla silná bouřka. Ačkoliv hrom bil všude okolo a stromy se lámaly ve vichřici jako třísky, zděšená žena s děckem v náruči zuření živlů bez úhony přečkala. Strom ji ochránil. Jindy prý poskytl Antoníček úkryt chlapci ohrožovanému jedovatým hadem. Děly se tady i další zvláštní věci; někteří lidé, když procházeli kolem nebo odpočívali mezi kořeny dubu, zaslechli pro pojednou divný, ale velmi krásný zpěv ženského hlasu. Jindy jako by se nedaleko nich přehnal dusot koňských kopyt. Nikdo však zpívající ženu ani koně nespatřil. Jsou to typické zvukové přeludy, známé i z jiných pověstí. Svědčí však o mimořádnosti tohoto místa.

Zdroj: Tajemné místa Berounska, Otomar Dvořák

 

Pozn. Dalibora Bartoš: většina textu je převzata z informační tabule na návsi a webových stránek obce, a to včetně fotografie dubu Sv. Antoníčka

 
 

 

 

Z DALŠÍCH WEBŮ

REKLAMA